Asociační veliké (a dlouhé) noci roku 2005
23.-28.3
Již dlouho před zahájením této výpravy bylo známo, že s námi nepojedou žádné děti a že máme namířeno kamsi k Olomouci. Asi, že jsme jeli samí „velcí“, se k nám veškeré informace dostávaly až na poslední chvíli, jedna z prvních však byla zpráva: „…neberte si žádné spacáky ani karimatky, jsou tam postele a peřinky.“
| Komfort skautské ubytovny nikoho nepřekvapil a tak jsme se sešli v pondělí ráno na Hlaváku, samosebou s mírným zpožděním a v počtu devíti lidí: já, Ondra, Réza, Báua, Delfi, Zdenda, Míša, Lúca a benjamínek Karča s lehkými batůžky narvanými jídlem a oblečením. Míša zakoupil jízdenku, našli jsme správný vlak a nasedli do dvou kupé. V každém z nich seděl mračící se pán, ten jejich pořád telefónoval, ten náš od nás dostával balónky do hlavy, tak se snažil vším možným přikrývat a dělal, že spí, ale asi po dvou hodinách radši vystoupil. Přibližně v tu dobu jsme zjistili, že Áňa s Albertem jedou ve stejném vlaku a přestěhovali jsme je k nám. V Olomouci jsme nakoupili zeleninu a hračky v místním, nově přistaveném automatu a pokračovali do našeho útočiště- Domašova nad Bystřicí ,kde nás už přivítal ňáký pán, voják a Bar u Supa. Zjistili jsme, že naše útočiště je opravdu rozsáhlá budova rekreačního střediska jako z komunistických filmů, ale nastěhovali jsme se pouze do tří pokojů a vyrazili na nákup a pak na procházku do skal. Ještě předtím ale nastala obvolávací akce Koldy a Záviše, páč spacáky jsme samozřejmě potřebovali a nakonec opravdu dojely nočním vlakem s Koldou, Majdalenkou a Kášou. Večer ještě přistopoval Áni brácha Honza z Ústí a vše jsme náležitě oslavili těstovinou s lančmítem, kterej už příště nikam nepovezem, páč se opravdu nedá jíst. Před spaním jsme si ani nezahráli žádnou vtipnou hru, páč poslední skupina přijela notně utrmácená vlakem až v jedenáct a než se všichni najedli, ubytovali a tak to chvíli trvalo. V pátek ráno, když jsme se probudili a nasnídali, zjistila jsem, že musim jít do vesnice pro chleba, páč jsem dosti neprozíravě tvrdila, že je lepší ráno koupit čerstvé pečivo než jíst den staré. Naštěstí se ke mně přidalo pár dalších ubožáků a v místmí jednotě jsme vykoupili chleba a všechny rohlíky, naplnili jimi batoh a Zdenda nebo Honza ho hrdinně odnesli zpět. Tam už na nás všichni čekali, rohlíky si rozebrali a vyrazili jsme na výlet do Moravského Berouna. Hned na začátku cesty Balóna pronesla osudovou větu: „Znáte asociace?“ a už to jelo. Nepřetržitý tok slov, spojení, myšlenek a asociací, který trval až do konce výpravy. Postupně jsme se rozdělili na skupinu A, B a C a zase se prostřídali a rozdělili jinak a jinak. Naše skupina navštívila rozbořený kostel, jiná skupina hospodu a všichni jsme se sešli v Berouně na náměstí mezi dvěma úplně stejnejma jednotama. Po obídku, většinou zmrzlinovém, jsme pokračovali v naší strastiplné cestě, jejíž cíl znal asi jenom Albert, ale jisté je, že jsme se k cíli nedostali, páč cesta byla pod sněhem a že sme másla, tak jsme šli radši po asfaltu. Došli jsme do vesničky, kde se pomocí Albertova čuchu většina z nás nechala ukonejšit lavinovým efektem zapadajícího slunce a sprint na nádraží jsme si zpříjemnili hrou na babu. Vláčkem jsme dojeli až do Domašova, kde mokré boty obklíčili kamna. Pak se čekalo na Kačenku, aby se soudruzi najedli všichni pohromadě jak jinak než výtečné mrkvičkové a prazvláštní rozinkové čočky. S plnými břuchy jsme se jali hrát mafii a nakonec se Kolda a Káša chopili svých nástrojů a pělo se až do časných hodin. Před spaním se nám ještě schovával Gaston a Zdenda urputně chrápal, ale podařilo se nám usnout. Na sobotu nám Áňa, či ký ďas, naplánovala výlet na Sovinec, ale už od rána byla venku strašná mlha, která odradila i ty nejzarputilejší jedince. Nakonec jsme se ale přeci jen odhodlali a vyjeli na výlet, ponejprv autobusem a pak pěšky kolem vojenského prostoru a možná i krz něj po krásných dlažebních kostkách ke kostelu, který se nejspíš i nějak jmenoval, ale asi jsem působila nedůvěryhodně, páč mi své jméno zatajil. Okružním okruhem jsme došli zpátky na autobus a do naší skvostné ubytovny, kde se většina skautského osazenstva odebrala na byrokratický večírek a my, nepozvaní, jsme se shromáždili v kuchyni kolem Káši a přezpívali celýho Nohavicu. Ještě jsem zapomněla zmínit, že přijela návštěva z Těchanova a vyfotila celý interiér našeho moderního bydliště a samosebou Kolda nám uvařil večeři, ale už si moc nepamatuju, co to bylo. Byrokrati zasedali až do pozdních hodin a pak se ještě někteří z nich přesunuli do pěcího kroužku a zpívali a zpívali. Za svitu hvězdiček jsme pak začali rozebírat výhody šestadvacítky a áčka, pomlouvat cestující na béčku a tak. Po pár hodinách neuvěřitelně tvrdého spánku jsme byli násilně probuzeni a vyrazili jsme opravdu na Sovinec. Vláčkem a vláčkem a potom přes pekárnu Albert do polí. Tam jsme zjistili, že jedna skupinka zůstala v cukrárně, tak jsme šli napřed, ale….ejhle, cesta byla pod poněkud silnější vrstvou sněhu. Tak jsme se brodili a brodili, tři kilometry jsme šli dvě hodiny, pak nás došla druhá skupina a dokonce jsme se probrodili až na asfaltku. Když už jsme konečně nebyli po kolena ve vodě a ve sněhu, začalo na nás pršet ze zhora a my jsme pro jistotu začali zpívat, aby nám déšť nedokázal pokazit náladu. Dva kilometry od Sovince, jsme museli uhnout ze směru a jít na autobus. Tím jsme dojeli do Olomouce, kde nastalo další dělení: jedna skupina jela hned domů a druhá šla na prohlídku večerní Olomouce, která mě nesmírně příjemně překvapila. Nakonec jsme se stavili na neskonale přesolené česnečce, která nám ale i přesto chutnala. Vlakem v deset jsme se vrátili zpět, kde na nás už čekalo výtečné papání od Koldy-cibulačka a buřtguláš bez buřtů. Večer byl poněkud unavený, Honza nám překrásně zazpíval, až sme se za břicha popadali, Majdalenka nás zahltila hlavolamy a já už ani nevim, co ještě. V pondělí ráno jsme měli poněkud naspěch, abychom dokázali uklidit všechen binec, co se nám podařilo vyrobit, a vyrazili jsme na vlak do Olomouce a pak dál do Prahy ícéčkem, které jsme poctili nespočtem skvostných přívlastků. V příjemné náladě jsme dojeli do Prahy, půlka se oddělila a šla ještě do Aera a my dojeli až domů, do Dejvic….
Na závěr jak jinak než omluva, tentokrát všem geniálním nápadům a zážitkům, průpovídkám a situacím, kterým má skleróza nedovolila zvěčnit se zde, ale na které i tak budeme rádi vzpomínat a smát se jim. A ještě jedna poslední pokorná omluva čtenářům milujícím objektivitu, páč té já nejsem schopna, a proto jsou zde zaznamenány pouze mé, mé a mé zážitky. Tejna |
