TK Boltuka

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Home Naše akce Puťáky
Puťáky

Obcházíme republiku VI.

Email Tisk PDF

Z neznámých technických důvodů se sem nevejde celý text vyprávění z letošního srpnového putování Šumavou, takže jsme ho překlopili do pdf a můžete na něj mrknout tady: https://drive.google.com/file/d/1_ZhhQj-jTc6Ipf4AMfF0gPNVJWhw6ctn/view?usp=sharing  

Aktualizováno Neděle, 21 Říjen 2018 18:13
 

Obcházíme republiku V.

Email Tisk PDF
Je za námi další ročník, tentokrát již pátý! 

Pátek 25. 8. 2017

Praha – Domažlice – Pila – les

K již pátému úseku našeho putování okolo republiky jsme se sešli v pátek odpoledne na Hlaváku a ve složení Ježek, Čížek, Vojta, Zdenda, Daisy, Brába, Roki, Šiki a Karča vyrazili přímým vlakem do Domažlic. Nejprve jsme bojovali s otvíráním okna, ale panu průvodčímu se podařilo ho rozhýbat a poslat do rozpáleného vagonu trochu vzduchu. Navrch nám vysvětlil, proč sedíme ve starých německých vagonech, což vysvětlovalo ty divné zvuky podvozku. Cestu jsme každopádně přežili, v Domažlicích se najedli, potom popojeli vláčkem na Pilu, dali si pauzičku u hřiště a nakonec se vydali spát do blízkého lesa.

 

Sobota 26. 8. 2017

Les – Babylon – Pec – Čerchov – Čerchovský hvozd - Česká Studánka – Zelená Chýše – Česká Kubice – rybník

V sobotu nadešel vrchol víkendového putování, celý rok napjatě očekávaný výstup na Čerchov. Vzali jsme to přes Babylon a Pec a potom lesem, kde jsme se postupně rozpadli na několik družstev a více či méně nadšeně stoupali a stoupali. Na vrcholu to byl kapánek Václavák, k čemuž přispíval i sraz domažlického KČT, vystupující folklorní soubor a autobus, co vozil turisty nahoru i dolů. Někteří z nás se odhodlali vylézt na rozhlednu a následovala ještě hromadná vrcholová fotka. Potom jsme se rozdělili a vydali se dolů – Ježek a Šiki (i s nerozlučnou kamarádkou ortézou) to vzali méně strmou cestou, ostatní šli přes pěkný bukový les a Českou studánku. Tam byl sice hezký altánek, ale voda nikoliv, takže jsme ji doplnili až u Zelené chýše, kde jsme se všichni šťastně shledali. Od chýše jsme došli do České Kubice, kde zrovna probíhala hasičská slavnost. Hospoda byla ale prázdná, takže jsme se mohli občerstvit a ještě obdivovat výhled na šumavské vrcholy. Potom jsme se odebrali k rybníku, který měl být dle slov místního číšníka ideálním místem na spaní. Což o to, plácek s plážičkou tam byl, ale hned vedle chatka a u ní dvě bezprizorní a německy hovořící děti. Šli jsme si tedy nejdřív zaplavat a mezitím přemýšleli, kdo z nás umí nejlépe německy a je schopen s osazenstvem chaty vyjednat přespání. Chataři se naštěstí objevili poměrně brzy a ukázalo se, že jde o Kazacha žijícího v Německu. Slovo si tedy vzal Ježek a kombinací ruštiny, němčiny, angličtiny, rukou a nohou jsme se dohodli, že spaní není problém. Chvilku jsme ještě seděli u ohně, ale všichni jsme měli po náročném dni dost, takže ještě před 10 jsme byli všichni ve spacácích.

 

Neděle 27. 8. 2017

Rybník – nahoru lesem – Šnory – Filipova Hora – rozcestí, kde jsme se rozdělili (někde u Bělohradu)  – Brůdek – Hrádek – Tanaberk – potom omylem po červené a zpátky – Všeruby – po cyklostezce k rybníčku (před Pláně)

Přestože jsme v neděli chtěli vstávat a odejít brzo, abychom náhodou nepotkali majitele chaty (přeci jen historka, že Ježek je otec toho Kazacha a my kamarádi, co tam přespáváme, měla určité mezery), balit jsme začali až mezi 9 a 10. Vyrazili jsme směrem nahoru do lesa s tím, že se napojíme na zelenou značku. V jednu chvíli se k nám ale v lese rozběhl poměrně velký a ne úplně bezpečně vypadající pes, který zcela ignoroval volání paničky. Naštěstí nás ale neběžel sežrat, naopak s eukázalo, že je to neuvěřitelné vemeno, protože nás všechny oslintal a pokyn „Domů!“ si vykládal jako výzvu k ještě radostnějšímu skákání. Jen Daisy z něj byla poněkud na prášky. Když konečně přiběhla panička, vysvětlila nám, že pes bydlí u lesa a má rád lidi, takže když nějaké potká, není šance ho odvolat zpátky. (Ještě říkala, že je chovný, takže jestli jsou všichni jeho potomci stejní troubové, jako on, tak tedy potěš koště.) Zbytek cesty už probíhal poklidně, udělali jsme si krátkou pauzičku v Filipově Hoře, potkali cestu plnou velkých mravenišť a nakonec došli až na rozcestí, kde jsme se museli s těžkým srdcem rozloučit. Pořídili jsme ještě závěrečné společné foto a snímek pokračujících dobrodruhů pro případ, že by nás už nikdy nikdo neviděl. Pracující a Zdenda potom došli do Koutků na Šumavě, odkud jeli domů, my s Vojtou jsme se vydali do Brůdku. Tam jsme si u hodné paní na zahrádce nabrali vodu, naobědvali se na rozcestí a zamířili do Všerub. Už nějakou dobu se nám nad hlavou honily mraky, takže jsme čekali, zda zmokneme. Místo toho jsme ale špatně zahnuli a všimli si toho až po poměrně dlouhém úseku, kdy jsme se dostali na dohled Brůdku. Vrátili jsme se tedy, ale zacházky ani moc nelitovali, neboť jsme díky ní viděli hezký kostel a hlavně se vyhnuli dešti. Když jsme se totiž vrátili na správnou cestu, byla ještě mokrá, což nás, jen si to přiznejme, opravdu pobavilo. Po cyklostezce a podél rybníka jsme pak došli do Všerub, dali si pití v místní hospodě a potom se vydali spát do míst, která jsme si vyhlédli na mapě. Než jsme postavili přístřešek a snědli kuskus s tuňákem, byla skoro tma, takže jsme se zavrtali do spacáků a šli čerpat síly na další den.

 

Pondělí 28. 8. 2017

Les – podél drátu na cyklostezku – Červené Dřevo – Fleky – ostružiny – Svatá Kateřina (zavřená hospoda, kde nám nakonec nalili) – pořád po červené (vlastně až do ŽR) – Chodská Úhlava – Zadní Chalupy – Pod Lovečnou – Stateček a Oslí Studánka

Již v neděli odpoledne jsme nad mapou usoudili, že úsek mezi Všeruby a Červeným Dřevem nemá smysl obcházet po cestě, ale raději to vzít přes kopec podél drátů. V pondělí jsme se tedy vymotali z lesa a pustili se pěkně rovnou přes louku. Z té se za obzorem stala pastvina, ale žádná zvířátka jsme neviděli, takže jsme bez obav překročili ohradník a šlapali dál. Drobné údolíčko s potokem jsme překonali raději v lese, kde se nás dřevorubci nevěřícně ptali, zda jdeme správně. Nakonec jsme se dostali na dohled silnice. Lehkým překvapením byl pán, který opravoval ohradník právě v místě, kde jsme se vynořili zpoza náspu. Naštěstí mu to nijak nevadilo, takže jsme mohli vesele šlapat dál. Že jsme si vybrali slušnou dávku štěstí, se ukázalo za zatáčkou. Ta samá ohrada, kterou jsme před chvílí opustili, byla totiž plná krav, které stály a upřeně na nás koukali celou dobu, kdy jsme procházeli okolo. V Červeném Dřevě jsme si dali krátkou pauzu u obnovených základů kostela a potom přes Fleky pokračovali do Svaté Kateřiny. Za zmínku na této části trasy stojí obrovské keře plné velkých a zralých ostružin, kde jsme se zastavili na neplánovanou dopolední svačinku a s plnou pusou přemýšleli, jaktože je tam netrhají místní. Ve Svatě Kateřině nás poněkud nepříjemně překvapila hospoda, která byla sice otevřená, leč opatřená cedulí, že dnes má až od 3. Naštěstí se nám podařilo najít člověka, který nám natočil pití i doplnit vodu. Kousek za Kateřinou jsme vstoupili do CHKO Šumava a na krásném plácku u Chodské Úhlavy si dali oběd. Potom jsme postupně stoupali, stoupali a kladli si otázku, jak se vlastně dostaneme na šumavský hřeben. Když jsme na jednom z rozcestí uviděli, že jsme ve výšce okolo 1000 metrů, začalo nám být jasné, že to bylo právě tohle stoupání. Posledních několik kilometrů jsme hlavně doufali, že studánka, kam míříme, bude fungovat. Měli jsme kliku, voda tekla a navíc se ukázalo, že rozcestí Stateček, kde jsme chtěli spát, je opravdu pěkné místo s velkým přístřeškem a dostatečně širokými lavicemi. Večeři jsme si uvařili u stolu s nádherným výhledem na Šumavu, připili si na Vojtovi osmnáctiny a potom to zalomili.

 

Úterý 29. 8. 2017

Stateček – Bílá Strž – Černé jezero – Čertovo jezero – Železná Ruda – kozí plácek

Po 25kilometrové náloži z pondělka jsme si úterní trasu naplánovali tak, abychom měli dost času na obdivování všech míst, která nás čekala. Jen kousek za Statečkem nás čekal vodopád Bílá Strž. Dalším zastavením bylo Černé jezero, kde jsme chytře vychytali pěkné místo se stolkem zcela mimo dav turistů. Tam jsme si odpočinuli, koukali na kachny a ještě pořád úplně nevěřili tomu, že jsme fakt došli až sem. Přechod mezi Černým a Čertovým jezerem byl trošičku šok, ani ne tak kvůli přechodu Jezzerní hory, ale spí kvůli nekončícímu proudu lidí, na který z vandrů po hranicích nejsme úplně zvyklí. Konec konců, tolik lidí, jako v úterý mezi jezery jsme nepotkali dohromady za celý vandr. Na Čertově jezeře jsme se naobědvali a konečně se společně vyfotili v oddílových tričkách. Při pohledu do mapy nám ale došlo, že i když máme velmi pohodové tempo a často stavíme, jsme pořád hrozně rychlí a jestli chceme letos končit (a příští rok začínat) v Železné Rudě, máme až moc času navíc. Rozhodli jsme se tedy, že do Rudy sejdeme už v úterý, uděláme si pauzičku ve městě a ve středu pojedeme dřívějším vlakem. Jakmile jsme opustili hlavní trasu k jezerům, bylo kolem nás znovu prázdno. Po červené a modré jsme tedy sešli do Rudy, tam poseděli na zahrádce, koupili si zmrzku a párek k fazolím na večer a užívali si zasloužený odpočinek. Poslední noc jsme už ani nestavěli přístřešek, prostě jsme si rozložili ležení na kraji lesa vedle ohrady s kozami a doufali, že je nikdo nepůjde krmit. Na cestě jsme si ohřáli večeři a šli spát.

 

Středa 30. 8. 2017

Kozí plácek – Železná Ruda – Praha 

Ráno nás probudilo sluníčko, které přímo proti nám vycházelo zpoza hor. Kozy ještě pořád nikdo nenavštívil, takže jsme si poměrně rychle zabalili, dali snídani a vydali se dolů do městečka. Trošku nás děsilo, že potkáváme ty samé lidi, co předchozí den, ale co už. Koupili jsme si čerstvé pečivo a nějakou zeleninu na cestu, našli nádraží, a protože nám zbývalo ještě dost času, stihli jsme i kafe ve vtipném podniku, který spojoval elegantní kavárnu s lehce pochybným casinem. Potom jsme se odebrali na nádraží. I přes zpoždění osobáčku mezi Alžbětínem a Klatovy jsme stihli navazující vlak, v téměř prázdném vagonu si dali opulentní oběd ze všech možných zbytků, v Plzni přestoupili do starých německých vagonu a šťastně dojeli do Prahy. Tím tedy skončil pátý ročník našeho velkolepého obcházení – sice kratší, ale zato velmi povedený. A za rok se těšíme na jeden z vrcholů akce, přechod Šumavy.

 

 

 

Obcházíme republiku IV.

Email Tisk PDF

Obcházení republiky se letos přehouplo do čtvrtého ročníku. Tentokrát nás čekal Český les.

Pátek 19. 8. 2016, Praha → Mariánské Lázně → Panský vrch

Sešli jsme se ve složení, které můžeme směle nazvat tradiční,  tedy Ježek, Čížek, Roki, Šiki, Matěj a Karča, na Hlaváku. Tradiční ale rozhodně nebyl dopravní prostředek, do cíle nás totiž vezlo samo Pendolino! Cesta ubíhala rychle, nikoliv však zásluhou rychlovlaku, který uháněl spíš průměrnou rychlostí, ale díky příjemné společnosti, kterou nerozhodil ani fakt, že úložné prostory vlaku jsou určeny spíše pro menší zavazadla. Matějovi se sice podařilo narvat krosnu do příslušné poličky, musel ale odepnout karimatku, boty a možná ještě něco. V Plzni, po zastávkách na několika předměstích, to jen tak na okraj k tomu rychlovlaku, se k nám připojila Barča s kytarou. V Mariánkách jsme chvíli pátrali po občerstvovací stanici, kde by se dalo něco dobrého pojíst. Podařilo se, nadlábli jsme se, a když nadešel čas, odkutáleli jsme se zpátky k nádraží na autobus. Vystoupili jsme kousek od Tří Seker a v blízkém lese našli místo na spaní. Předpověď slibovala noc bez deště, takže jsme se ani nezdržovali stavěním přístřešků. Naštěstí pršelo jen třikrát a jen trošku, takže stačilo přehodit se celtou a chrupkat dál.

Sobota 20. 8., Panský vrch → Chodovská Huť → Broumov → V Zahrádkách → Ve Skalkách

Sobotní ráno probíhalo ve znamení hledání a pátrání – Ježek hledal houbaře, kterému by vnutil několik praváků a Roki pátral, kdo mu oslintal spacák (pozn.: Vina padla na slimáka, ale všichni moc dobře víme, jak to bylo ve skutečnosti). Po snídani jsme se odebrali k blízké rozhledně a zájemci vystoupali po drátěném točitém schodišti až do výšky 40 metrů. Tam se naskytl pěkný výhled na hory okolo a především na náš spací les, odkud, jak se při pohledu z výšky ukázalo, to bylo jen kousíček na bývalé tankové cvičiště, nyní motokrosové závodiště. Další úsek cesty vedl po silnici, rozhodli jsme se tedy zvolit alternativní trasu nejprve k prameni Kyselky a potom prostě někudy přes les a pole. Pramen Kyselky poněkud zklamal, protože vinou zaneseného odtoku to bylo spíš bahniště, naopak zkratka byla velice výživná. Vedla nás napřed okolo kukuřičného pole, kde jsme poněkud vyděsili jednoho místního, který pak pro změnu vyděsil nás, když nás varoval před divočáky, potom okolo pšenice a nakonec hnusným lesem, který nakonec vedl do Chodovské huti. Tam jsme poobědvali na místním dětském hřišti a vyrazili po červené, po další týden naší nejoblíbenější barvě, do Broumova. Ten nejprve vypadal na další mrtvou vesnici, ale podařilo se objevit použitelné restaurační zařízení a doplnit tekutiny. Šiki varoval, že podle meteoradaru má v 6 začít pršet, takže po polévce a palačinkách jsme se znovu pustili po červené, dokud nezačal foukat vítr, který nevěstil nic dobrého. Zalezli jsme tedy do lesa a pustili se do stavby přístřešku. V 6 začalo pršet, takže jsme je dokončili v rekordním čase, načež déšť ustal. Najedli jsme se a ještě chvíli poseděli. Když jsme zalezli do spacáků, rozpršelo se znovu, ale tentokrát na téměř celou noc.

Neděle 21. 8., Ve Skalkách → U křížku → Pod Kočičím vrchem → Němeček → kousek od Celního potoku

Přístřešky naštěstí noční déšť přečkaly bez úhony, mohlo se tedy vesele pokračovat. Hned po snídani se odpojili Ježek, Čížek, Roki a Šiki, kteří zamířili do Tachova a domů. My jsme vyrazili krátce po nich, ale slušné tempo nám kazily zastávky v místech, kde se měly dle mapy nacházet prameny, ale žádný použitelný jsme nenašli. Celý den jsme šli po červené, obědvali jsme na rozcestí Pod Kočičím vrchem. Za rozcestím Němeček jsme začali hledat vodu a místo na spaní. Byl to docela boj (Nechtějte se zatoulat v hraničním lese!), ale nakonec se podařilo najít příjemný plácek kousek od potůčku, vodu jsme ale museli převařovat. Když jsme převařili dost vody na druhý den, šli jsme spát.

Pondělí 22. 8., někde v lese → Havran → U altánku → Stará Knížecí Huť → Bývalá Nová Huť → tábořiště kousek před Hraničními rybníky

V noci sice nepršelo, pondělní ráno bylo ale zatím nechladnější. Po snídani jsme se vydali průsekem zpátky na červenou značku. Za zmínku stojí z tohoto úseku cesty hlavně Matějova hláška „Pojďte za mnou,“ kterou následovalo čvachtnutí a zaboření se po kolena do bahna. První zastávkou na trase byl před polednem vrch Havran, kde bývala strážní věž, nyní pěkná rozhledna. Karča vyšlapala nahoru, zbytek regeneroval v příjemné boudičce dole. Bylo celkem chladno, takže přišla vhod. Z rozhledny byl pěkný výhled, bohužel nad horami se do daleka táhla mračna, která nám na optimismu příliš nepřidala. Během cesty dolů se ale obloha roztrhala a starosti nám už tak dělal jenom pramen, který jsme pořád nemohli najít. Brzy se ale ukázalo, že jsme sešli ze značky a žádný pramen jsme tedy ani najít nemohli. Narazili jsme ale na rozcestí U altánku, kam jsme měli namířeno, a které naštěstí neklamalo názvem a opravdu skýtalo přístřeší v příjemném altánku. Dokonce i tu vodu se povedlo nabrat. Po obědě jsme pokračovali zase po červené na Staré Knížecí Hutě, potom na Háje a nakonec velmi hezkým úsekem až k bývalé Nové Huti. Kousek za ní jsme narazili na čerstvě opuštěné tábořiště, takže o tom, kde budeme spát, bylo rozhodnuto. Stavili jsme se u Dolního Hraničního rybníka na rychlou koupačku, přestože byl, podobně jako rybník v Broumově, obehnán cedulemi Zákaz vstupu a Zákaz koupání. Přístřešek jsme si postavili v táborové kuchyni a fazolový guláš k večeři jsme si dokonce užili u stolů a lavic v jídelně.

Úterý 23. 8., tábořiště → Rozvadov → Diana → Železná → les za Železnou

Po noci, během které myš Matějovi prokousala kus batohu, jsme vyrazili směrem k Rozvadovu. Po cestě jsme potkali pána s krosnou, který nás zaujal, už když o den dřív procházel večer okolo tábořiště. Dali jsme se s ním do řeči a společně došli až do rozvadovské hospody, kde jsme si dali polévku a poslouchali veselé historky z vandrů. My jsme pak pokračovali po modré až na Dianu, kde sídlí přesně ta lesní správa, která všude věší cedule Zákaz vstupu, takže jsme si s chutí zanadávali. Po červené jsme odpoledne došli do Železné, kde jsme si dali pití a doplnili vodu. Zvedli jsme se okolo půl 7 a už v 7 jsme stavěli přístřešek. Protože jsme konečně měli dostatek vody, uvařili jsme si těstoviny a před půl 9 už jsme byli zalezlí ve spacácích a regenerovali.

Středa 24. 8., les za Železnou → Rybník → Závist → pramen Radbuzy

Ve středu jsme při vaření vody zjistili, že nám došla bomba, naštěstí až poté, co jsme si uvařili kaši a aspoň ohřáli vodu na čaj. V náš prospěch hrálo i to, že nás nečekala taková divočina jako první dva dny vandru a existovala určitá naděje, že po cestě potkáme aspoň jedno místo, kde nám uvaří polévku. S touto vidinou se nám podařilo urazit většinu naplánovaného úseku do cca 1 hodiny. Trasa vedla již tradičně po červené, tentokrát okolo mnoha zaniklých vesnic, kostelů a přes krásné louky. Středeční úsek byl vůbec nejhezčí z celého vandru.  Také jsme konečně rozlouskli, kterou stavbu už tak dlouho vidíme na obzoru – byl to vojenský objekt na Velkém Zvonu, tedy ne rozhledna v Německu, jak jsme se mylně domnívali. Poslední dva kilometry cesty před Rybníkem vedly po asfaltce, na kterou pálilo sluníčko, takže to byl úsek tak trochu za trest (i když s krásným okolím), v cíli jsme se ale odměnili obědem v místní restauraci. Díky rychlému dopolednímu tempu jsme si mohli zbytek středečního úseku opravdu užívat, takže jsme lezli na balíky, cachtali se u potoka a za zvuku Barčiny kytary jedli čokoládu (Díky, Roki!). Přes louky jsme došli do Závisti, kde jsme znovu doplnili vodu před zahájením finálního výstupu k prameni Radbuzy. Tamní boudička překonala naše očekávání, takže plánu nestavět poslední noc přístřešek, nestálo nic v cestě. Podívali jsme se na nádherný západ slunce a šli si ustlat na podlahu.

Čtvrtek 25. 8., pramen Radbuzy → Starý Herštejn → Velká skála → Sádkova skála → Capartice

Poslední den nás čekala trasa podél evropského rozvodí Labe – Dunaj, již tradičně po červené. Po cestě jsme si vylezli na zříceninu Starého Herštejna a na dvě skály. Plán nasbírat borůvky na koláč bohužel nevyšel, bohužel rostly jen o pár dní dříve v místech, kde se je moc trhat nehodilo, zato jsme k všeobecnému nadšení mužstva potkali několik divočáků. V Caparticích jsme měli naplánovaný bus do Domažlic a doufali, že symbol červeného obdélníčku s praporkem v mapě je stále aktuální, přeci jen už jsme měli dost chleba s paštikou. Občerstvovna naštěstí fungovala, takže jsme si dali zasloužený řízek a pak ještě chvíli seděli s kytarou na zastávce. Na cestu do Domažlic jsme si všichni oblékli jehličí a Barča v buse hrála, takže snad si místní cestu užili. V Domažlicích jsme si prohlédli místní náměstí a pak už zbývala jen cesta vlakem domů. Bohužel až příliš rychle jsme dojeli do Plzně, kde nás opustila Barča. Díky upovídanému důchodci uběhla svižně i cesta do Prahy, kde jsme se s Matějem rozloučili, čímž jsme udělali definitivní tečku za letošním putováním okolo republiky. Už teď se ale těšíme na příští ročník, který odstartujeme rovnou výstupem na Čerchov.

podle poznámek psaných přímo v terénu zapsala Karča 

 

 

Oddílový puťák 20. - 22.5.

Email Tisk PDF

Květnové svátky letos připadly na neděli, proto nám na tradiční oddílový puťák musel stačit jenom normální víkend. Ale i tak jsme viděli plno pěkných míst a dozvěděli se zase něco nového o osadách na Hřebenech a v jedné dokonce přespali. Ale pěkně od začátku… V pátek se na Hlaváku sešli Ježek, Vašek, Ráma, Roki, Siréna a Kubajz. Vlakem dojeli do Řevnice a užili si výstup na vrch Baba, kde i přespali. Ráno se vydali k Jezírku, poblíž kterého je jedna z již zmíněných osad, a počkali tam na Karču, Kubíka a Vojtíška, kteří zvolili horší, ale zato delší cestu! Když jsme se po náročném výstupu vydýchali a sdělili si vzájemně zážitky z cest, vydali jsme se dál. Na místě, jehož název jsem bohužel zapomněla, jsme si dali kofolu a zmrzku a o kus dál i oběd. Šli jsme částečně po červené hřebenovce, částečně mimo značku, hráli veselé hry a nakonec prošli okolo bývalé raketové základny, kterou jsme ale neviděli. Jelikož odpoledne se pomalu chýlilo k závěru, začali jsme řešit spaní. Nenápadná cestička v lese bohužel nevedla k osadě, ale k rochništi divočáků, což nebylo přesně to, co jsme hledali. Další osada, o které jsme věděli, byla obsazená, proto jsme vyslali Rokiho a Vojtíka na průzkum. Problémem byla hlavně voda, protože vytipované studánky po cestě byly poněkud vyschlé. Zvědi přinesli dobré zprávy, objevili místo na spaní i studánku. Proto jsme se zvedli a vyrazili na ono místo. Po cestě Ježka napadlo vyzkoušet, zda není jiná osada na přilehlém potoce. A co myslíte, byla tam! A jaká! Jmenovala se Hromofka a byla sice kousek od značky, zato byla pěkně uklizená a s příjemným ohništěm a lavičkami. Proto jsme shodili baťohy a vyrazili na dřevo, abychom si mohli uvařit večeři a potom posedět okolo ohýnku za zvuků Vaškovy kytáry. Jídlo se povedlo, nikdo neměl hlad a dlouho jsme seděli, povídali a zpívali okolo ohně.

Na osadě se spalo natolik dobře, že v neděli se nám podařilo vstát tak pozdě, že padnul nejen plán vrcholového družstva vystoupit na Studený Vrch, ale i původně plánovaná trasa do Hostomic.  Nebylo ale potřeba honit kilometry, tak jsme se po poklidném sbalení vydali do blízké vesničky na vlak. Po cestě začalo celkem pálit sluníčko, takže jsme se těšili, až konečně doplníme vodu. To se ovšem ukázalo býti oříškem, neboť jediná místní hospoda měla ještě zavřeno. Pokyn na dveřích naštěstí sděloval, že v naléhavých případech je možné zazvonit a pán, který na zazvonění přišel, naštěstí naši situaci také vyhodnotil jako naléhavou. Po kofole a další zmrzlině jsme se odebrali na vlakovou zastávku, kde jsme se naobědvali a potom se přes Hlásnou Třebaň vrátili vláčkem do Prahy. Puťák se moc povedl a už se těšíme na další!

 

Obcházíme republiku II. - Krušný vandr v Krušných horách 22.-26.8. 2014

Email Tisk PDF

Druhý díl obcházení republiky odstartoval na Masaryčce, odkud vyrazili Šiki, Týna a Rarach. V Dejvicích se připojili Bára, Jindra, Roki, Matěj a já. Ježek nám přišel říct, že nejede, že to nestíhá, ale podařilo se nám ho ukecat, že autobusem to ještě stihne. Ve vlaku jsme potkali Žvanila, který se tvářil, že by rád někdy také vyrazil, ale holt je chlapec pod pantoflem. Po cěstě zavolal Ježek, že autobus byl plný, ale že zkusí stopovat. Jako správní kamarádi jsme mu navrhli i několik náhradních variant, kupříkladu požádat o svezení Čížka nebo se zabalit do krabice a poslat se pépéelkem, ale nelíbili se mu. V Lužné u Rakovníka jsme přestoupili na vlak do Chomutova a po cestě hráli macháčka. V Chomutově na autobusáku jsme se potkali s Ježkem, který tam byl dokonce dřív než my. V autobuse do Nové Vsi nám řidič řekl, že hospoda, kam jsme měli namířeno, je zavřená, a že lepší bude jet až na Horu sv. Šebestiána. Tam jsme chvíli poseděli v místní osvěžovně a potom jsme se zkratkou přes louku vydali hledat les na přespání.

V sobotu ráno jsme dospali pracovní týden a zamířili na Měděnec. Po pár kilometrech nás opustil Ježek, kterého volaly do Prahy pracovní povinnosti a balení na dovolenou. Cesta nebyla nejpříjemnější, protože poměrně velký úsek vedl po asfaltce, do toho začala pršet. V Měděnci jsme se naobědvali v restauraci, kde ze stěn viseli mrtví ptáci a vycpané lišky a pak jsme se popovezli busem, abychom nemuseli pokračovat po silnici. Řidič nám poradil vystoupit v Nových Hamrech, abychom to na Klínovec měli co nejblíž. Odhadování vzdáleností ale evidentně nebylo jeho silnou stránkou, protože z původně inzerovaných 2 kilometrů bylo nakonec pět. Každopádně na Klínovec jsme došli a vyšplhali jsme se přibližně do půli kopce, kde jsme kousek od studánky a přístřešku našli jakž takž použitelné místo na spaní. Večer jsme chvilku seděli o ohně v příkopu a potom jsme se odebrali do přístřešků. Jejich pevnost prověřil déšť, který vytrvale padal od brzkých ranních hodin. Nejdřív to zabalili Týna, Bára, Jindra a Šiki, o něco později začalo zatékat do přístřešku i Ráře, Matějovi a mně. Akorát Roki se nám smál, protože jeho tropiko vydrželo všechno a nikam mu neteklo. Když jsme všechno sbalili, nasnídali jsme se v přístřešku u cesty a v pláštěnkách vystoupali na vrchol Klínovce, kde nás lákala především vidiná teplé hospody. Pán od lanovky nás k jedné nasměroval, takže jsme mohli usušit věci a zahřát se čajem a polévkou. Potom se Šikula, Roki, Týna, Bára, Jindra a Rára vydali domů a dál jsme pokračovali jen s Matějem. Cesta do Božího Daru byla příjemná a dokonce to vypadalo, že počasí se umoudřilo. V informačním centru jsme koupili pohledy a Ježíškův zápisníček, abychom mohli plnit úkoly na Ježíškově cestě. Také jsme se stavili na oběd v příjemné hospůdce. Pak jsme vyrazili na Božídarské rašeliniště, kde jsme potkali plno Němců. V jednotlivých chaloupkách jsme poctivě plnili Ježíškovy úkoly, což občas vedlo k lehce podivným pohledům ze strany přítomných rodinek, ale to nás nezastavilo. Nezastavily nás ani krupobití, které nečekaně začalo někde mezi stanovištěm 12 a 11. V chaloupce na 12 už bylo plno, takže jsme šli v dešti dál a zastavili až v turistickém přístěřku. Když jsme vytáhli vařič a začali dělat čaj, přestalo pršet. Po chvíli jsme vyrazili dál a nakonec došli až k chaloupce číslo 8, která nám přišla nejvzdálenější a tedy nejvhodnější k přespání. Počasí bylo pořád bláznivé, chvíli pršelo, chvíli svítilo, takže jsme si připadali trochu jako pejsek a kočička, když jsme asi třikrát vyndali celtu a tropiko na sušení na místní dětské prolézačce a třikrát s ním běželi zpátky do domečku. Když jsme okolo osmé večer usoudili, že tou dobou už výletníci nepřijdou a vyndali jsme vařič a spacáky, dost nás překvapila dodávka, která přijela vyměnit koš. O seznamáckém autě, které fotografovalo cestu a vzalo to i s vykuleným Matějem a celtou na klouzačce, už ani nemluvím. Když dopravní ruch utichl, zalezli jsme do spacáků a pozorovali západ slunce. Tím veškerá romantika skončila, protože jakmile zapadlo sluníčko, přišla neskutečná zima, takže po zbytek noci jsme klepali kosu a doufali, že nezmrzneme. Jinovatka, která byla ráno na okolních loukách, nás ani moc nepřekvapila. Po snídani jsme vyrazili do Horní Blatné. Cestou jsme se stavili na perfektní zelňačce u Bludné, kde jsme si zároveň poslechli lehce znepokojivou předpověď počasí pro příští dny. Další zastávka byla na Blatenském vrchu, kde jsme si pod rozhlednou dali oběd. V Horní Blatné jsme zašli na kafe, který bylo fakt hnusný, ale aspoň bylo kde doplnit vodu. Počasí nám přálo, takže jsme se dokonce zastavili u potůčku a chvilku se tam brouzdali. Nakonec jsme došli k rozcestí Pod Tisovým vrchem, kde jsme si v lese postavilo přístřešek z tropika, které nám půjčil Roki. Na dohled jsme měli přístřešek pro případ, že by Norům vyšla předpověď a vážně pršelo celou noc. Předpověď bohužel vyšla do puntíku přesně, takže pršelo i celé úterní ráno. Když déšť ani okolo jedenácté hodiny nepolevoval, vzdali jsme čekání, všechno sbalili a schovali se do přístřešku, kde jsme se nasnídali a pořádně zabalili krosny. Počasí mělo být pořád stejné, plánovaná trasa vedla cca 30 kilometrů mimo civilizaci a oba jsme byli solidně nastydlí, takže jsme se rozhodli vykašlat na Bublavu a vzali jsme to do Nejdku. Matějova pláštěnka už od soboty nefungovala, takže měl moji slušivou fialovou bundu a já si hrála na drsňáka v jehličí. Po cestě jsme si nevšimli Zapomenutého mostu a v Nejdku jsme svým vzezřením vyděsili obsluhu v cukrárně, kam jsme již tradičně na závěr vandru zašli na kafe. pak jsme se odebrali na nádraží a konečně za celý vandr jsme měli na něco štěstí, protože za chvíli jel vlak do Karlovým Varů a tam hned bus do Prahy. Vystoupili jsme na letišti a zajeli vysypat věci do klubovny. Tam jsme si preventivně změřili teplotu a když se ukázalo, že nejsme úplně nemocní, rozloučili jsme se a vandr oficiálně ukončili.

 


Strana 1 z 3