Po výletu na Plešivec jsem nadšeně čekal na 23. dubna, kdy Zuzka organizovala "rodinný" výlet na Okoř. Počet účastníků se neustále měnil, až 23. dubna se ustálil na ruzyňském "rodinném" jádru + třemi přespolními. Z Masaryčky jsem vyjížděl sám a v Ruzyni na poslední chvíli přibíhali Purkrábci (všichni), Pavlatovi (starší, Šárka dělala talentovky na FTVS a Michal?), Dvořáci (bez Matese) a Kladívko s mámou. Navíc jeden pes Dvořáků, jeden Kladívků, jeden Pavlatů. A v Kubé ještě dgogodobrman, velký jak ovce. Cestou volala Madla, která s Madlovic to měla do Otvovic blíž než do Prahy.
V Otvovicích jsme obhlédli z dálky domek Lucie Bílé (nic tak strašného a velkého) a vyrazili přes Zákolany, Budeč a další místa na Okoř. Cesta se držela časového plánu, stoupání nebyla až tak příkrá a kromě velmi vyčerpaných chlapců na vrcholu Budče žádná nepříjemná překvapení. Jen alergici pšíkali, psi pobíhali. "Bloudili" jsme jen jednou (cca 50 metrů), kdy - snad poprvé v životě - jsem na správnou cestu upozornil já.
Na Okoři jsme obsadili zahrádku u cukrárny, poslechli si pár písní staršího trampa (a Jirka nahlas, já v duchu jsme si zazpívali), dali si dortíky, kafe. Dvořáci a Paličkovi se na chvíli oddělili (popojeli kousek autobusem) a zdravé jádro přes Přílepy a pole směřovalo k Úněticům. Svah nad Černým volem se zdál schůdný (ale posledních pár desítek metrů bylo hodně příkrých). Viděli jsme přes pole vystupovat z autobusu oddělenou část výpravy, ale naše mávání a pískání neregistrovali.
Sešli jsme se v Úněticích před pivovarem a hospodou a společně oslavili, že jsme došli. Jako obvykle, ať lituje každý, kdo nepřijel (ať už byl na pracovním výletě v Budapešti, že Brabenče, nebo rodinné oslavě, že Votrubovi a Šimkovi a Šanti). Předpověď počasí vyšla, poprchávat začalo, až když jsme vyšli z hospody. S dětmi na viděnou na puťáku v květnu, s dospělými na vodě.
zapsal Krtek
