23.8. 2013 Praha - Dolní Žleb u Děčína
Náš ambiciózní plán obejít během příštích několika let naši republiku začal na pražském Hlavním nádraží ve složení Ježek, Čížek, Roki, Karča a Daisy, odkud jsme se vlakem přesunuli do Dolního Žlebu u Děčína. Tam jsme chvíli hledali hospodu, kde bychom mohli doplnit tekutiny a řádně začít vandr. Místní putyka byla velmi specifická, překvapivě plná ženských a více či méně neurotických psů. Vrchní předstíral společenskou únavu, ale všechno měl spočítáno velmi dobře. Po této zastávce jsme vyrazili po kamenité cestě vzhůru do lesů hledat místo na spaní. Les byl poněkud kopcovatý, tak jsme si ustlali pod převisem.
24.8. 2013 Dolní Žleb - Maxičky - Děčínský Sněžník - Ostrov - Tiské stěny (cca 25 km)
V sobotu jsme ukecaly Ježka, že chceme jít přes Sněžník, takže jsme poměrně hodně stoupali. Naštěstí jsme na Maxičkách potkali velmi příjemnou osvěžovnu s točenou kofolou, takže jsme neuschli. Na Sněžníku to vypadalo trochu jako na Václaváku, plno lidí a většina z nich Němci. S Čížkem jsme vylezly na rozhlednu a viděly až do Drážďan. Další zastávkou na trase byl Ostrov, kde jsme poobědvali v hospodě u kempu. Odtud zbýval už jen kus cesty k Tiským stěnám. Podél trasy jsme hledali místo na přespání, ale všude bylo plno lidí, Němců a horolezců, takže nakonec jsme zakotvili až v bukovém lesíku těšně u stěn. Zatímco Ježek hlídal bágly, prošli jsme si prohlídkový okruh, vzhledem k pokročilé hodině bez placení.
25.8. 2013 Tiské stěny - Malé Tiské stěny - Tisá - Panenská - Nakléřov - Libouchec - Malá Chvojná (cca 15 km)
Ráno jsme nejprve zastavili u chaty u Tiských stěn. Tam jsme si dali kofolu a pomohli místní paní přilepit střechu na kartonový hrad. Paní nás potom nadšeně pustila do stěn bez placení. Její kolegyně na druhém konci ale byla nekompromisní a skásla nás za vstup na malý okruh. Zainvestovali jsme i do plánku skalních útvarů, ale (omluvte moji upřímnost) stejně vypadají všechny stejně a kdyby si názvy v plánku někdo vycucucal z prstu, vyšlo by to nastejno. Každopádně bylo tam pěkně. Potom následoval sestup do Tisé a další zastávka na kofolu. Čas ubíhal, takže jsme to místo do původně plánované Telnice vzali do Malé Chvojné na kozí dráhu. Po cestě jsme trochu zmokli, ale vlak jsme stihli s rezervou dost dlouhou na to, abychom si na nádraží dali oběd. Protože Matěj se chystal přicestovat až v pondělí, odjeli jsme do Prahy všichni a Karča se na trasu vrátila zase v pondělí.
26.8. 2013 Praha - Komáří Vížka - Cínovec - les za Cínovcem (cca 15 km)
Obměněná sestava Matěj, Karča a Frankie vyrazila v pondělí ráno z Hlaváku. Každou chvíli jsme někde čekali. Napřed v Teplicích na bus, potom pod lanovkou na lanovku. Cesta na Komáří Vížku byla nakonec pohodová, hororové představy o batozích v údolí se nenaplnily. Na kopci jsme vyfotili Frankieho a vyrazili po červené. K přístřešku, kde jsme chtěli spát, jsme dorazili dost brzo, takže jsme se rozhodli pokračovat k Cínovci. To bylo první velké zklamání. Hnusná pohraniční vesnička plná trpaslíků a bordelů. Rychle jsme prošli skrz a začali hledat místo na spaní. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme našli smrkový les, kde se dal postavit přístřešek. Zalehli jsme lehce po šesté večer a dopřáli si dlouhý spánek.
27.8. les za Cínovcem - Moldava ŽST - Moldava - nekonečné pastviny - Žebrácký roh (cca 12 km)
Na úterý jsme si naplánovali kratší trasu okolo hranic. Na nádraží v Moldavě jsme konečně potkali normální hospodu, tak jsme si dali zaslouženou kofolu a doplnili vodu. V Moldavě samotné jsme potom zašli na polévku. V té Matějově plavala moucha. Další část trasy byla velmi vtipná, neboť značka vedla přes pastviny a posílala nás ke skupině stromů. Problém byl, že skupin stromů bylo v dohledu hned několik. Naštěstí jsme trefili tu správnou. Podle mapy jsme měli potkat přístřešek, kde jsme plánovali přespat, neboť obloha nevypadala úplně nejlépe. Po pár kilometrech jsme narazili na parádní budku se stolem a širokými lavicemi. Sice byla v Německu, ale věřili jsme, že Němci ji postavili přesně pro tuhle příležitost. Uvařili jsme si polévku a čaj a protože jž nebylo co dělat, zalezli jsme do spacáků. Od pondělka jsme na trase kromě místních nepotkali vůbec nikoho, ale najednou se všude vynořilo plno lidí. Naštěstí nikomu nepřišlo divné, že v pět odpoledne leží v budce lidi ve spacácích. Milý Němec nám dokonce poradil, kde je pramen a popřál nám hodně štěstí.
28.8. Žebrácký roh - Český Jiřetín - Mníšek - Nová Ves - Lesná (cca 30 km, v plánu bylo 20km)
Středeční trasa vypadala podle mapy celkem zajímavě (údolí, divné zatáčky, několikakilometrové průseky), ale nakonec byla mnohem akčnější, než jsme chtěli. Hned ráno jsme potkali český přístřešek, který byl pěkně hnusný, takže jsme si znovu pogratulovali k rozhodnutí spát v tom německém. Na kraji chatové osady jsme chvíli bojovali se studánkou, ze které tekla voda tak prudce, že než jsme naplnili lahve, byli jsme postříkaní od hlavy až k patě. Vyfotili jsme plovoucího Frankieho a když to viděla paní na vedlejší zahrádce, nabídla se, že nás vyfotí všechny. Aby nám cesta lépe ubíhala, začali jsme si zpívat a zjistili, že Cirkus („Jen tam buď a nevylejzej odtamtud...“) je ideální pochodový song, hlavně pro toho, kdo nezná jednotlivé sloky a má tedy dost času nabrat dech před dalším refrénem :-) Do Jiřetína jsme došli moc brzy na to, abychom udělali občerstvovací zastávku, takže jsme vzali za vděk večerkou a kofolou v plechovce a na prvním kopci si udělali svačinovou pauzu. Následovala vtipná část cesty, která vedla asi pět kilometrů stále rovně až k německé hranici. Tam jsme potkali stoleček s lavicemi a dali jsme si oběd, tentokrát chleba se sýrem a uherákem. Po dalších několika kilometrech jsme konečně na obzoru uviděli kostel a domy – Mníšek. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že tu hezčí část vesnice označují německé cedule a že něco je špatně. Česká část byla pěkná díra. I přesto jsme riskli jednu z místních hospod. Přestože vypadala nejméně pochybně (tzn. na rozdíl od těch ostatních nebyla obalena cedulemi Bohemische küche), byla chyba se tam vypravit. Dali jsme si pro změnu kofolu, která byla fakt hnusná, ale to nejhorší nás teprv čekalo. Podivně vypadající místní obyvatel nás asi třikrát zval k sobě domů spát. Slušně jsme odmítli s tím, že nás ještě čeká kus cesty, nechali kofolu kofolou a vyrazili pryč. Plán přespat v jednom ze tří přístřešků za Mníškem jsme z bezpečnostních důvodů zavrhli a svižným krokem jsme to vzali až do Nové Vsi. Celou cestu jsme vtipkovali, že nás honí vrah, až jsme zjistili, že se vážně bojíme. V Nově Vsi jsme našli krásný penzion, kde měli točenou limonádu za neskutečnou cenu 14 Kč za půllitr, takže jsme se plácli přes kapsu a dali si dvě. V mapě jsme našli místo u rybníka, kde by se dalo přespat a vykoupat se. Když jsme tam přišli, rybník kvetl a les byl pěkně hnusný, takže jsme pokračovali dál. Hledání místa na spaní nakonec trvalo další téměř dvě hodiny. Snahu najít smrkový les jsme při západu slunce vzdali a plácli sebou do březového lesíka asi deset kilometrů kousek od místa, kde jsme chtěli přenocovat původně. Rychle jsme si uvařili polévku a čaj, hodili přes sebe celtu a usnuli.
29.8. Lesná - Červený Hrádek - Jirkov (cca 10 km)
Ve čtvrtek ráno nás probudil houbař, kteří nad námi stál a volal na své kamarády „Já jsem něco našel!“ Za hodinu přišli další houbaři, ale to už jsme měli skoro sbaleno a jen jsme dopíjeli čaj. Houbaři byli nadšení, že i v dnešních dnech se najdou lidé, kteří hodí na záda baťoh a vyrazí na vandr do hor. Tak jsme se s Matějem pyšně poplácali po zádech a pokračovali v cestě. Velmi brzy jsme zjistili, že včerejších 30 kilometrů je cítit v nohách i v zádech, proto jsme se rozhodli, že to vezmeme do Jirkova a pak domů. Po chvíli jsme potkali hospodu, která se nám zalíbila, takže jsme doplnili pitný režim a díky wifi síti jsme rovnou našli spojení z Jirkova. S vědomím, že už nám zbývá jen lehce přes deset kilometrů jsme seběhli kamenitý kopec a pak netrefili značku, takže zbytek cesty jsme šli po asfaltce a pěkně nás bolely nohy. V Jirkově jsme se stavili v cukrárně a pak jsme šli přes pěkně hnusnou silnici až k nádraží, které bylo ještě hnusnější. Nebyla tam ani nádražka, takže jsme se v nádražní hale „umyli“ vlhčenými ubrousky a otupěle čekali na vlak do Ústí. Těšili jsme se, že si ve vlaku dáme zbytek uheráku, ale přijelo eurocity s plyšovými sedačkami a plné Němců, tak jsme radši uherák nechali v batohu a vystačili si s tím, že jsme česky mluvící spolucestující děsili vyprávěním o vrahovi z Mníšku. Po hodině a kousek jsme konečně dorazili do Prahy. Skončil tak první úsek cesty okolo republiky i vandr, který byl jedním slovem parádní.
