Asi hodinu cesty na západ, v lesích, položil pan Oldřich Zajíc v roce 1262 základ ke stavbě kláštera pro mnichy augustiniány, a jak praví záznamy, za necelých 14 měsíců stavbu vysvětili dva biskupové. Jiná zpráva říká, že stavba byla dokončena až ve 14. století. Také se dochoval důvod této stavby, nikoliv však v záznamech historických, nýbrž v pověsti.
V době, kdy přebýval na Valdeku statečný a zbožný pán Oldřich Zajíc, stal se tu velký div.
Bylo krásné, svěží jitro, na hradě uprostřed lesů dvojnásob příjemné. Pan Zajíc se právě probudil a s veselou myslí chtěl se pustit do své obvyklé práce. Tu pojednou - kde se vzali, tu se vzali - stáli před ním dva jinoši ušlechtilých, krásných tváří. Pozdravili ho a požádali, aby s nimi vyšel z hradu, že mu mají sdělit cosi velmi důležitého . . .
Pan Zajíc se ustrojil a šel. Sotvaže vstoupil na nádvoří, ovanul ho vonný dech lesa a obestřel jeho smysly tak, že nevěděl, co se s ním divného děje.

Když se probral z libého zasnění, zpozoroval, že stojí v údolí, jímž si razí cestu bystrý potůček. Rozhlédl se udiveně kolem sebe a tu vidí opodál stát oba jinochy, kteří ho předtím navštívili. Vedle nich vznášela se žena nebeské krásy - samotná Panna Maria. I padl pan Zajíc na kolena a počal se jí kořit.
Panna Maria přiblížila se k němu a promluvila sladkým hlasem: "Zalíbilo se mi na tomto místě tak, že chci zde mít svůj stánek. Postav tu kostel a klášter ke cti a slávě své, k radosti mé i tisíců křest'anů, kteří sem putovat budou pro útěchu svých smutných, znavených duší."
Dořekla, zmizela jako mlžný oblak a s ní ztratili se i její průvodcové.

Pan Oldřich si místo označil a rychle se vracel na svůj hrad. Když se blížil k bráně, tu nechtěl vrátný věřit svým očím, domnívaje se, že se před ním vznáší pouhý přelud. Nebot' nikdo od rána z hradu nevycházel, nikomu bránu neotvíral. Teprve, když pan Oldřich na něho zavolal, rozptýleny byly jeho pochybnosti. Poznal, že je to skutečně jeho pán, který se zázračným způsobem doštal ven z hradu.
Pan Oldřich nemeškal s provedením přání Matky boží. Zajel si ke králi Přemyslu Otakarovi II. a s jeho svolením vystavěl klášter "Ostrov" zvaný a osadil jej mnichy svatého Augustina. Když pak do kostela zbudovaného při klášteře převezeny byly ostatky svaté Dobrotivé, zváno bylo toto místo Svatá Dobrotivá.

Panna Lída

Dříve ještě nežli se v Svaté Dobrotivé usadili klášterníci, bydlila v tom odlehlém kraji u lesní studánky se svými služkami přelaskavá žena, již lid nazýval "panna Lída". Kdykoliv někdo z okolí potřeboval pomoci, šel k panně Lídě a vždy býval osly šen. Nemocní, kteří se myli vodou z její studánky, zbavili se všech neduhů.
Když přišli v ta místa křest'anští kněží, zakleli pannu Lídu do studánky. Odtud vystupovala za večerní doby, vznášela se nad údolí a děsila chodce na odlehlých cestách, lesem vedoucích.
Jednoho dne zrána vyšla si k potůčku, aby si tam vyprala své bílé, řasnaté šaty. Když byla hotova, pověsila je na strom, a mezitím, co je větřík osušoval, uložila se k odpočinku ve stínu olšoví. Ze stráně nad potokem zahlédl ji ovčák z Valdeka, který tam ovce pásl. Sestoupil ze stráně do údolí a skrývaje se za křoviska, dostal se nepozorovaně k potoku. Stáhl ze stromu bělostný háv panny Lídy a nemeškaje, uháněl se svou kořistí k domovu.
Zaplakala panna Lída pro svůj krásný šat. Domyslila se, kdo jí jej asi odcizil. Když ovčák příštího dne opět přihnal stádo na stráně, tu znenadání ztratily se mu dvě nejlepší ovce ze stáda. Hledal je v křovinách pod strání, rozběhl se po širém okolí, a když je nenašel, počal plakat a naříkat:
"Ovečky moje, vrat'te se! Co si bez vás počnu? Nenajdu-li vás, zmrskají mne do krve, nebo sevrou v kládu .. . Ach, moje ovečky, kde jste, kde jste?"
Tož zjevila se před ním panna Lída. Sepjal ruce a padl před ní na kolena. "Och, odpust', dobrá panno, čím jsem se proti tobě provinil, a vysvobod' mne od zlého, těžkého trápení!" "Dobře," odvětila, plna soucitu, "vrátím ti ovce, ne však dříve, dokud nepřineseš mi zpět moje šaty!" Zaradoval se ovčák, pospíšil domů pro řasnatý šat. Jakmile jej panně Lídě vrátil, vyběhly proti němu z křoví ztracené ovce, radostně zabečely a vmísily se do stáda.
ZpětIndexJmenný rejstřík Poslední aktualizace: 11.6.2000